Pohled do Ranieriho kuchyně: Méně taktiky, více jídla

O letošním zázraku z Leicesteru již byly popsány stohy papíru a neustálé přehrávání trnité cesty Jamieho Vardyho za slávou se už možná někomu nehezky ohrává. Sám architekt dosavadního úspěchu Foxes Claudio Ranieri se nicméně dosud omezoval spíše na opatrné výroky; což se konečně změnilo předevčírem, kdy se rozpovídal pro italský list Corriere della Sera...

"V době, kdy peníze znamenají vše, jsme myslím leckomu dali naději," otevřel Ranieri rozsáhlý rozhovor v nepřímé narážce na minulé kolo, kdy Lišky přechytračily Manchester City, jehož zahajovací jedenáctka měla pořizovací cenu desetkrát vyšší než ta Leicesteru.

Modří v sobotu na Etihad Stadium senzačně zvítězili 3:1 a po 25 kolech se tak na čele tabulky chlubí rovnou pětibodovým náskokem. "Prezident po mně zkraje chtěl, abych do Vánoc nasbíral 24 bodů. My místo toho měli 37 nebo 39, už si ani nevzpomínám kolik přesně," kroutí hlavou Ranieri.

Vlastně poprvé za celou sezonu se teď tedy Anglie ve vší vážnosti začíná bavit představou, že by si Leicester dokráčel pro nejsenzačnější triumf od roku 1995. Tehdy uspěl Blackburn s hráči jako Alan Shearer a Chris Sutton, kteří v průběhu víkendu shodou okolností oba týmy odvážně srovnávali.

Letošní příběh Leicesteru přitom není pozoruhodný pouze z krátkodobého hlediska, kdy Foxes zhruba 12 měsíců zpátky stále seděli na přesně opačném konci tabulky. Toto vzepětí zaujme i v historickém kontextu; Ranieriho parta je totiž na nejlepší cestě přinejmenším vyrovnat klubové maximum, co se prvoligového umístění týče.

"Řekl bych, že doteď byl naším nejlepším ročníkem ten 1962/63. Pět kol před koncem jsme byli lídry tabulky, finalisty FA Cupu a papírovými favority na zisk doublu. Nakonec jsme nevyhráli ani jedno z toho," vzpomíná klubový historik John Hutchinson, a mimoděk tak varuje před nepříjemným vystřízlivěním.

"Tohle mužstvo je v každém ohledu stejně dobré jako to tehdejší a i stylem se mu celkem podobá; hraje v rychlosti, sází na protiútoky. Velkými rozdíly jsou infrastruktura a finance. Tohle není jen o týmu, ale i o všem kolem něho. Je to udržitelné," nepochybuje Hutchinson.

Leicester na jaře 1963 finišoval na čtvrté příčce, kam se znovu vyhrabal za dalších 30 let pod vedením Martina O’Neilla. Právě režim někdejšího manažera Aston Villy se obvykle považuje za zlatou éru skromného celku, jenž krátce po postupu zpátky mezi elitu (1996) hned dvakrát triumfoval v Ligovém poháru.

"Můj tým něco málo vyhrál a nikdy jsme neskončili mimo první desítku. Tahle skvadra má potenciál náš úspěch vyrovnat i předčít," míní současný lodivod irské reprezentace a dodává: "Já bych ale raději srovnával s týmem, za jaký jsem sám hrál (Cloughův Nottingham — pozn. red.). Forest se roku 1977 sotva zachránili, podepsali pár skvělých hráčů a nakopli se. Lidé říkávali 'Ono to splaskne, ono to splaskne', ale potom nastal okamžik, kdy už bylo zřejmé, že se tak nestane."

Nottingham Forest oné památné sezony na rozdíl od Leicesteru 60. let double skutečně získal — opanoval domácí soutěž i Ligový pohár, a nesmazatelně se tak zapsal do historie britské kopané. Foxes něco takového letos dozajista nenapodobí (bojují už totiž akorát na jedné frontě), tím spíš by se jim ale chtělo v ligovém maratonu věřit. Coby pouhá bublina už dávno nevypadají a sil mají, zdá se, stále na rozdávání.

Pomocí čeho se tedy protřelému Claudiovi Ranierimu daří držet Foxes nahoře takhle dlouho?

Žádné přehlcování taktikou. Jídlem ale klidně

Claudio Ranieri již jednou v Anglii působil, když v první polovině minulé dekády do značné míry připravoval půdu pro Mourinhovu sklizeň s Chelsea, přesto se ale po návratu na Ostrovy nesetkal s maximálním pochopením.

Leckdo, včetně mě, byl vůči jeho dosazení skeptický — například vzhledem k téměř nulovým Ranieriho zkušenostem s bojem o záchranu (jak směšně takové výtky momentálně vyznívají). A jakkoliv s podivem by se to mohlo nyní zdát, u vytržení zprvu nebyli ani samotní hráči Leicesteru.

"Když jsem zkraje promlouval k hráčům, uvědomil jsem si, že se obávají italských taktických přístupů. Nevypadali být přesvědčeni, a já byl na jejich straně," přiznává obrýlený sympaťák. "Velmi obdivuji ty, kdo budují nové taktické systémy, ale já jsem vždy měl za to, že nejdůležitější je, aby kouč budoval tým kolem charakteristických znaků vlastních hráčů. Takže jsem klukům řekl, že jim věřím, a že budu o taktice mluvit jen minimálně," přibližuje Ranieri zásadní dohodu se svými svěřenci.

A ta nese kýžené ovoce, jednoznačně. Vardy s Mahrezem zažívají životní sezony, Ngolo Kanté je skála (vlastně víc než to) a bezesporu patří mezi nejlepší letní posily, stoper Wes Morgan se vedle Roberta Hutha dál překonává, a tak dále. Přitom také po taktické stránce se Leicester ukazuje být flexibilní. Od chvíle, kdy poprvé převzali vedení v soutěži, najednou ostražitější Foxes připouští soupeřům méně přihrávek v nebezpečných zónách.

Kromě toho, že Ranieri své hráče příliš nezatěžuje složitými řečmi o herních schématech, nezatěžuje je také jaksi obecně. "Mou představou je, že se hráči nejdříve plně zotaví, a teprve potom se vrací k tréninku. Přirozeně věřím v trénink, a tohle by se v Itálii mohlo považovat za projev kacířství, ale zároveň cítím, že vše je relativní. Moji hoši trénují hodně, ale ne tak často," nastiňuje svou vizi italský odborník.

Fotbalista Leicesteru si takto každý týden užije minimálně (!) dva dny naprostého volna, což fyzicky nesmírně silnému mančaftu zjevně svědčí. Ranieri tímto navíc dle svých slov částečně vyvažuje skutečnost, že má v týmu borce, kteří mu na tréninkové jednotky pravidelně dojíždí z Manchesteru či Londýna (obojí znamená zhruba pět hodin strávených v autě cestou tam a zpátky). Něco takového by prý v Itálii bylo nemyslitelné, a rovněž v anglickém prostředí jde o slušnou raritu.

Další aspekt, v němž se Ranieri odklání od běžné italské praxe, je jeho nulová kontrola nad stravovacími návyky svých oveček. Také v tomto ohledu tedy veterán trenérského řemesla sází v první řadě na hráčův zdravý úsudek, který mu nedovolí se nějak závratně přejídat.

"Občas sedíme u stolu a já se děsím, kolik toho spořádají. Nikdy jsem neviděl takhle vyhladovělé hráče," dušuje se Ranieri, který si však dle svých slov postupně zvykl. "Zpočátku jsem byl překvapený, ale naučil jsem se to brát s úsměvem. Pokud takhle tvrdě makají, mohou si jíst, co chtějí."

Půjde Lineker do trenek?

Když se Leicester City FC na začátku sezony 2002/03 ocitl ve finančních trablích a vinou nutnosti vyhlásit bankrot se časem propadl až do třetí ligy, rugbyový celek Leicester Tigers naopak rostl na síle, a dal tak vzniknout myšlence, že fotbalový King Power Stadium vlastně ani není tou sportovní arénou číslo jedna v krásném, zachovalou architekturou proslulém sídle kraje Midlands.

O nakolik mylnou představu šlo, to se v plné síle ukazuje od loňského jara. Začátkem dubna každý fanoušek na sedadle poprvé našel speciálně vyrobené tleskátko, které se dnes na domácích zápasech Leicesteru již považuje za tradici a relativně drahou legraci za 12 tisíc liber. Atmosféra v ochozech je zdánlivě lepší než kdy předtím.

Mezi příležitostné návštěvníky stadionu se řadí také tři ze čtyř synů legendárního forvarda Garyho Linekera, který u Foxes strávil největší část své hráčské kariéry. Moderátor populárního pořadu BBC Match of the Day (MotD) má po sobě v Leicesteru pojmenovanou ulici a v klubu zastává roli čestného prezidenta.

Proto není příliš divu, že Lineker úspěch svého milovaného celku prožívá naplno, a hned zpočátku velkolepého tažení se dokonce nechal unést natolik, že divákům MotD slíbil, že v případě zisku mistrovského titulu oddiriguje první relaci příští sezony pouze ve spodním prádle.

"Doufám, že to budu muset udělat," culil se nedávno Lineker v rozhovoru pro The Times. "Řekl jsem 'spoďáry', což doufám znamená, že můžu mít na sobě aspoň vestu, protože si nemyslím, že by celý národ potřeboval vidět mé bradavky. Ale musel bych to udělat a činil bych tak s nadšením. Neuvěřitelně zahanben, ale nadšen."

Nejen pro tento neortodoxní závazek si nyní lecjaký neutrální divák přeje, aby Leicester svou neobyčejnou pouť skutečně dotáhl do zdárného konce. Ranieriho šarm a živelný herní projev jeho hochů se o to zasluhují stejným dílem. A tak když v neděli na Valentýna Foxes vyrazí do další zcela zásadní bitvy se silným Arsenalem, snad každý fotbalový romantik mu bude držet všechny palce na těle...